Rozvod je sám o sobě náročnou životní událostí, a když se k tomu přidá složité vypořádání společného majetku, může se situace ještě více zkomplikovat. Zvláště problematické bývá, když jeden z manželů investoval do společného majetku své výlučné prostředky. Měla by se tato investice při vypořádání zohlednit v aktuální hodnotě, nebo pouze v nominální výši? Ústavní soud se v nálezu Pl. ÚS 23/24 postavil na stranu spravedlnosti a rozhodl, že valorizace těchto vnosů by měla být automatická, a to i bez předchozí dohody mezi manžely.
O co šlo?
V daném případě manžel prodal nemovitost, kterou vlastnil před uzavřením manželství, a za získané prostředky společně s manželkou pořídili nový rodinný dům, který se stal součástí společného jmění manželů. Po rozvodu manželé řešili vypořádání společného majetku, přičemž hlavním předmětem sporu byla právě tato nemovitost, jejíž hodnota od doby pořízení výrazně vzrostla. Manžel chtěl spravedlivě vypořádat investici, kterou do společného bydlení vložil, a požadoval proto nejen původní částku, ale i její valorizovanou hodnotu, protože rodinný dům se mezitím podstatně zhodnotil.
Obecné soudy přiznaly manželovi pouze částku odpovídající původní investici, bez zohlednění nárůstu hodnoty nemovitosti. Argumentovaly tím, že valorizace vnosu je možná pouze tehdy, pokud se na tom manželé předem dohodli. Taková dohoda ale v projednávané věci manželi uzavřena nebyla. Výsledek? Manžel přišel o stovky tisíc korun.
Jak to viděl Ústavní soud?
Ústavní soud s tímto výkladem nesouhlasil. Ve svém nálezu konstatoval, že ustanovení § 742 odst. 2 občanského zákoníku stanoví, že hodnota vnosu se při vypořádání společného jmění započítává zvýšená nebo snížená podle toho, jak se změnila hodnota majetku, na který byl vnos vynaložen. Zákon tedy předpokládá automatickou valorizaci vnosů, aniž by vyžadoval předchozí dohodu mezi manžely.
Ústavní soud dále upozornil, že Nejvyšší soud překročil meze soudcovského dotváření práva tím, že obecné pravidlo vyložil jako výjimku. Soudce zpravodaj výstižně poznamenal, že pokud by se měly valorizovat jen vnosy podložené dohodou mezi manželi, pak by to znamenalo, že chráněn je jen ten, kdo se „pojistí“. To by však bylo v rozporu s principem rovnosti i spravedlnosti. A nejen to, Ústavní soud dokonce vytkl Nejvyššímu soudu, že se pustil do výkladu, který odporuje zákonnému textu i jeho duchu. Tím porušil právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 2 odst. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy.
Praktické dopady pro praxi
Tento nález má zásadní dopad na praxi vypořádání společného jmění manželů. Soudy budou muset při vypořádání automaticky zohledňovat změnu hodnoty majetku, na který byl vnos vynaložen, a to bez ohledu na to, zda se manželé na valorizaci dohodli. Pro manžele to znamená větší právní jistotu a spravedlivější vypořádání jejich majetkových vztahů. Zároveň se tím posiluje ochrana investic jednoho z manželů do společného majetku. A pozor, nemusí se jednat pouze o nemovitost.
Závěr
Nález Ústavního soudu představuje důležitý krok směrem k spravedlivějšímu vypořádání společného jmění manželů. Jasně stanovuje, že valorizace vnosů by měla být automatická a nezávislá na předchozí dohodě mezi manžely. Tím se posiluje právní jistota a ochrana investic jednotlivých manželů do společného majetku.
- dle nálezu Ústavního soudu ze dne 11.9.2024, sp. zn. Pl. ÚS 23/24