Úvod
Děti nejsou kufry, které si rodiče přehazují podle kalendáře. A když už se jich soud ptá, co chtějí, měl by taky poslouchat. V tomto příběhu dvě děti jasně řekly, kde se cítí lépe. Soud to ale přešel. A Ústavní soud? Ten to soudcům připomněl v plné síle: „Názor dítěte není ozdoba. Je to právo.“
O co šlo?
Rodiče se po rozvodu dohodli na střídavé péči, každý týden u jiného z nich. Jenže děti začaly říkat, že se u táty necítí dobře. Podle matky (stěžovatelky) na ně často křičí a oni chtějí trávit víc času s ní. Obvodní soud to vyslyšel a nařídil tzv. asymetrickou střídavou péči, tedy více času u mámy, méně u táty.
Jenže otec se odvolal a Městský soud v Praze původní rozhodnutí zvrátil. Vrátil se k rovnoměrnému modelu (50:50), aniž by děti znovu vyslechl nebo důkazy zopakoval. Prostě řekl: „Nic zásadního se nezměnilo.“
Jak to viděl Ústavní soud?
Jako porušení práva na soudní ochranu a participačních práv dětí.
Neprovedeš důkaz, nehodnoť. Městský soud v Praze si udělal vlastní obrázek o tom, co si děti myslí, ale ani je nevyslechl, ani neprověřil důkazy znovu.
Děti mají hlas. A ten byl v tomto případě důsledně přehlížen. Přání být více s matkou opakovaly, popisovaly chování otce jako stresující, ale odvolací soud to bagatelizoval.
Zájem dítěte není floskule. Městský soud podle ÚS jen formálně opakoval, že zájem dítěte je prioritní, ale ve skutečnosti se zaměřil hlavně na práva otce, a nikoliv na to, co chtějí a potřebují děti.
Praktický závěr pro praxi
Soudy nesmí ignorovat, co si děti přejí, pokud jsou dost staré a vyspělé, aby to uměly říct. A když už někdo jejich přání slyší, např. opatrovník, psycholog, soudkyně, pak je to třeba brát vážně. Neznamená to, že děti rozhodují, ale že mají právo být slyšeny. A pokud se soudce rozhodne jejich názor přejít, musí dobře vysvětlit proč.
Závěr
Tahle kauza připomíná staré dobré pravidlo: Není nic horšího než ptát se a ignorovat odpověď. Ústavní soud to řekl jasně: názory dětí nejsou dekorace, jsou to základní práva. A spravedlnost, která je přehlíží, prostě není spravedlnost.
- dle nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 5.2.2025, č.j. I. ÚS 2364/24